Vzpomínka na ty, co určitě nepřijdou
Začnu chronologicky: První nás opustil Hugo, vlastním jménem Vlasta Novák, je to 16 let. S Hugem mě toho pojilo asi nejvíc. A pojí doteď. Pomáhal mi sbalit mou první Jitku, já mu kryl záda před jeho Moranou, sepsali jsme spolu spoustu taškařic, společně jsme byli utajeně podmínečně vyloučeni ze školy za vydání Viktora v den výročí VIL, jezdili jsme za sebou na chalupy, dojel jsem za ním i do chrudimského špitálu, když už to stálo za prd. Pak mi volal, že ho teda pustili, že si dá do pořádku věci a pak se potkáme. Místo toho mi za pár dní napsala jeho Zuzana, že Vlastík zemřel, za dalších pár dní se ozvala, že mu dělá kar v pardubickém divadélku, kterému spolu vymýšleli dramaturgii a že by chtěla, aby tam pár jeho životních přátel dalo k lepšímu nějaké životní historky. Teda i já. Připravil jsem si jednu historku z jejich postsvatebního mejdanu, která byla pro náš kontakt symptomatická, něco takového jsme prováděli už na gymplu, ale když jsem zjistil, že na tom karu je i ta známá, která byla námi postižená, tak jsem radši vyprávěl o něčem jiném a zapomněl jsem na pointu. Tu dám až teď.
S Hugem se potkávám i dál. Má místo na lesním hřbitově ani ne 10 metrů od mé mámy a babičky s dědou, tak mu tam taky vždycky zapálím svíčku. Před pár lety tam přibyl i jeho tatínek, u nějž jsme v tiskárně chystali maturitní tablo a předloni i vídeňská maminka, u níž, v Krásné jizbě - či jak se to jmenovalo - to tablo viselo. A vloni se Hugova Zuzana pochlubila, že se dočkala, že je babičkou vnuka. Jedna dcera má dvě dcery. Druhé se narodil kluk. Takže i Hugo by byl plnohodnotný dědek.
Potom zmizel Jürgen. Je to asi deset let. U něj je ta základní vzpomínka, jak na úplně prvním vánoční večírku si vzal slovo, v jedné ruce sklenku vína, v druhé chlebíček a s plnými ústy nám se svým typickým důrazem vysvětlil, že jsme se tam nepřišli nažrat a nachlastat - a víc jsem už pro okolní řev neslyšel… Ale ještě jednu věc s Jürgenem bych chtěl připomenout, při nějakém tělocviku jsme dělali shyby na hrazdě a já se bavil Jürgenovými svaly na rukou, které připomínaly opuchlou niť. Potom mě na zem posadil Standa Č: No vidíš to - a udělá stejně shybů jako ty. Měl pravdu. Jürgen byl prokouřeně houževnatý, pokud neměl svou obvyklou laxní náladu.
Potom Eva. Už je to pět let. S Evou jsme se znali ze třídy nejdéle, i intimně, ale moc se o tom nevědělo. Po vánocích to bude už sedmdesát let - po prvním rodičáku mi totiž říkala máma, že se tam potkala s paní Jiroutovou, s níž ležela v porodnici. Eva byla o den podle kalendáře, fakticky jen o pár hodin starší než já. Prý jsme na sebe na tom válu, na kterém nás rozváželi k maminkám, čůrali. S Evou jsme se o tom bavili, tvrdila, že čůrala ona, že byla starší a zkušenější. Po zkušenostech s otcovstvím a dědečkováním vím, že neovladatelné čůrání po okolí je spíše chlapecká doména. Nikdy jsme to s Evou více nezkoumali a ani nezkoušeli.
Doslechl jsem se, že se seznam těch, co určitě nepřijdou, zase rozšířil. Znamená to zase si utříbit vzpomínky a vybrat z nich nějaké. Tak zas příště. Ale slíbil jsem hugovskou pointu, která tenkrát nezazněla.
Tedy: Víte, kdy má Hugo svátek? Ne? Tak až to zjistíte, tak si ten den na něj, ale nejenom na něj, na všechny, co už nepřijdou, vzpomeňte. Dík.
Ne, to není Apríl.
/Kr/
